Nebajo, a cesta sem

Tak tu máme další den. Chceme se dostat z Semuc Champey do ChiChicastenanga. Cesta je trochu složitější. Ono vůbec dostat se od někud někam, to je docela umění :) Cesty jsou klikaté, strmé, občas to připomíná jízdu polní cestou a přesnost místních linek, je asi tak stejná, jako u českých drah. První půlka cesty do Cobanu byla taková ... sardinková. Malý shuttle bus, spousta lidí. Pravé dobrodružství začlo až v Cobanu.

Autobusové nádraží připomínalo akci ’Bahna 2012' kde stoji spoust minibusů, naháněčů a taxikářů. Nechybí ani stánky s jídlem. Všichni se překřikují předhánějí v prodávání, prostě chaoz. Po krátké svačince  Fricholes con pollo (fazole a kuře) hledáme bus. Prší..."Hurá" našli jsme náš bus. Posadili nás do zadu, a za chvíli vyrážíme. Je to takový minibus asi 15 míst. a teď zásadní otázka.

Kolik lidí se vejde do 15ti místného busu kde sedí 3 gringos.

a) 17
b) 19
c) 23

Tak uvidíme jak jste přesný. v odhadech. :)

Cesta jako taková je zážitek. Cesta mezi Cobánem a Nebajem je od roku 2008 po zemětřesení rozbitá. Takže je to akční. Ale jinak je krajina nádherná.

Do zadu k nám posadili pani, pravá indiánka s dcerkou Máriou. Nejak jsme se uskladnili. Chvíli jsme lámanou špaň. povídali. Pak jsem zjistil, že třetí běloch je maďar, tak jsme prohodili pár frází v maďarštině a v průběhu cesty povídali. Umí perfektně španělsky, takže to bylo jednodušší.

Ta krajina je úžasná.

Ubytovali jsme se v Illebar Tenam. Čistý a útulný hotel a na véču šli do města. Polévka čaj kakao jídlo buritos za krásných 50Q.

V noci je zima ...  zlatý spacáky.